Historie APBT

Chceme-li pochopit historické souvislosti plemene musíme začít od prvopočátku a to vývojem vztahu člověk – pes.
Když člověk poprvé získal psa jako svého rovnocenného partnera, pohnutkou byl výlučně jeho přínos pro něj, užitek (ochrana a lov).
Mezi loveckými psy se po léta a generace vyvíjeli psi rozdílných vlastností, v závislosti na způsobu jejich využívání. Podle tohoto hlediska rozlišujeme mezi nimi honiče, stopaře a bojové psy.

Honiči měli za úkol zdvihnout (vyplašit z úkrytu) méně nebezpečnou zvěr, popřípadě ji zadržet, než jí člověk odchytí.

Stopaři stopovali pro lovce – člověka. Nebyli určeni k zabíjení zvěře, štěkáním oznámili kde se zvěř právě nachází. V závislosti na situaci dokázali měnit hloubku a intenzitu štěkotu, a tak mohl člověk přesně určit polohu a pohyb zvěře.

Bojoví psi byli připoutáni na řemenu a přenášeni (převáženi) na místo, kde byla kořist. Neměli rychlost honičů a čich stopařů, ale dokázali na rozdíl od nich zadržet a zabíjet. Celá skupina bojových psů z různých zemí světa lišící se vzhledem a velikostí byla označována názvy Buldog, Mastif a Alaunt.

V době před více než třemi sty lety se oddělila jedna větev, která byla držena jako domácí pes. Tito psi nazýváni Buldog (dnešní Anglický buldog) měli zkrácený čumák a v jejich výrazu bylo cosi lidského (tvar lebky a umístění očí). Do tohoto buldoga byla přimíchána pravděpodobně krev čínského mopse. Pro své špatné fyzické dispozice nemohli být použiti pro chytání dobytka ani boj v aréně a pro svůj směsný vzhled byli drženi jako miláčci. Ironií je, že právě tato rasa (Anglický buldog) je dnes laickou veřejností považována za vzor a původní plemeno bojových psů a výraz Buldog je používán pro toto odštěpené plemeno a ne pro originální původní rasu.

Moderní historie plemene

      Dějiny moderní historie se odehrávaly na americkém kontinentě. Neexistují přesné informace kdy a odkud byli psi poprvé dovezeni (Anglie, Španělsko, Itálie, Holandsko). Existují však písemné dokumenty, které dokazují, že byli dovezeni již před válkou za osvobození (1774). Také je jisté, že pocházejí z Evropy a byli přivezeni evropskými přistěhovalci.

      Snad nejpopulárnější byly psí zápasy v Anglii. Arény provozované po celém území státu tam byly otevřeny každé pondělí a středu večer. Zákon z roku 1835 neumožňoval rodině s ročním příjmem menším než 40 šilinků vlastnit loveckého psa. Chudí dělníci obcházeli tento zákon tím, že si vybírali menší exempláře Buldoga (víme, že ten se v té době vyskytoval v různých velikostech) a nazývali je PITTERIÉŘI (Buldog totiž bylo v té době označení především pro velkého loveckého psa, kterého vlastnit nemohli). Buldog (dnešní APBT) se používal na lov velké nebezpečné zvěře. Převládala myšlenka, že lov je privilegium bohatých vrstev společnosti.

Jedinou radost, kterou si mohl tento chudý lid dovolit byly psí zápasy, kdy jejich miláčci dokazovali svou statečnost a neporazitelnost. Zápasy se konaly pro pobavení a prestiž majitele. Kontrastem tomuto byly zápasy mezi bohatými, ty se konaly pro velké peníze.

V roce 1845 byla v Irsku velká neúroda brambor, způsobená mandelinkou bramborovou původem ze Severní Ameriky, která se zde rozšířila díky vzkvétajícímu zámořskému obchodu. Brambory byly základní potravinou, nastal bramborový hladomor. Právě bezprostředně po tomto hladomoru jsou zaznamenány největší dovozy těchto psů do Ameriky. V následujícím roce 1846 při opětovné neúrodě se celým Irskem šířil hlad a pustošil zemi. Jedli vše: dobytek, prasata, psy, kočky, potkany, hmyz. V tomto období zanikl originální Irský vlčák (dnešní Irský vlkodav je uměle vytvořené plemeno dle původního vzoru). Tato katastrofa měla za následek nepředstavitelnou redukci populace na pouhé čtyři milióny lidí (z původních devíti miliónů obyvatel Irska). Přibližně polovina z pěti miliónů zemřela a druhá polovina emigrovala především do sousední Anglie, převážně do okolí bohatých těžebních oblastí obvzvláště v kraji Staffordshire (odtud také názvy Staffordshire terrier a Staffordshire bullterrier).

Irský PITTERIÉR samozřejmě cestoval díky své malé velikosti a dobré upotřebitelnosti k hlídání se svými majiteli. Tímto se konečně dostáváme k vývoji pitbula v Americe.

Bývalí obyvatelé Irska drželi psy čisté krevní linie OLD FAMILY. Jednalo se o psy především červené barvy, dále se vyskytovala bílá a kombinace těchto barev. Irové si velmi potrpěli na čistotu krve a nepřipouštěli psy stejné rasy, jiné krevní linie. Poctivě ručně vypisovali rodokmeny a štěňata dávali jen prověřeným lidem, kteří dokázali uhlídat čistotu krve.

Největším chovatelem začátku dvacátého století byl John P. Colby. Byl však v konfliktu se svými krajany, protože razil názor, že je potřeba co nejvíce rozšířit psy OLD FAMILY. Vyvíjel velké úsilí (úspěšně), aby co nejvíce lidí drželo psy této linie. Vedle OLD FAMILY držel i psy jiných linií, tyto spolu křížil a poté v hlubokém příbuzenstvu odborně vybíral ke krytí nejlepší z nejlepších.
Jak jsem výše uvedl, pitové byli dováženi z různých evropských zemí (Španělsko, Itálie, Holandsko). Chybí však přesné údaje o tom, jak se ubíral jejich vývoj. Převažovala černá, žíhaná, bílá, červená a kombinace těchto barev.

Je potřeba podotknout, že ačkoli nevíme z které evropské země tato rasa pochází a byla do USA poprvé dovezena, velký dík patří americkým chovatelům protože právě oni jsou hlavními tvůrci dnešního pitbula – díky ním přečkala tato rasa všechny zkoušky času.

Zdroj: http://www.pitbul.eu/